O Badíkovi





O Badíkovi


Tenhle příběh bych chtěla věnovat všem, kteří si pořídili domů psího kamaráda s velkými plány a nakonec jim z něj nevyrostl ani šampión krásy, ani šampión práce a dokonce ani žádný psí Mirek Dušín! Nelámejte nad svými pejsky hůl, dejte jim šanci a zkoušejte to s nimi dál, věřte, že jednou přijde den, kdy budete na svého parťáka hrdí.....

Už od malička miluji psy, vyrostla jsem mezi nimi, protože moje mamka léta chovala novofundlandské psy. Jen co jsem začala rozum brát, zatoužila jsem po svém vlastním pejskovi, vyvoleným mezi plemeny se stal labradorský retriever. Poté co jsem se ve třiadvaceti letech odstěhovala od rodičů, přibyl do mé nové domácnosti smetanový labradoří kluk Bad. Byl z kvalitního chovu a měl výstavní i pracovní předpoklady, plánovala jsem tedy jeho výstavní a chovnou kariéru. Jenže ve čtyřech měsících - kdy štěňátka začínají růst pěkně do výšky, začal Báďa růst do délky a na výšku to tak nějak nešlo, začal se podobat jakémusi labradorskému basetovi. Navštívili jsme několik veterinářů a laboratoří, absolvovali několik vyšetření a dozvěděli jsme se, že Báďa trpí (u labradorů vzácnou, jak jinak) genetickou poruchou, při které se růstové štěrbiny v dlouhých kostech začínají uzavírat dříve než je běžné, takže vám vyroste celý pes do normální velikosti, jen nožičky zůstanou malinké a v našem případě i poněkud pokroucené. Nemusím asi ani říkat, že veškeré naše chovatelské a výstavní ambice skončily! Zavrhla jsem všechny "dobré" rady ohledně zbavení se Bádi a začala se řídit odbornou radou našeho milého pana veterináře: "Foťte ho jen ve vodě nebo ve vysoké trávě!". Naučila jsem se snášet poznámky typu "to asi není labrador že ne?". A smířila se s tím, že si na nějaké to chovatelství ještě nějakou dobu počkám. Mezitím Báďa rostl, jak jen příroda dovolila. Ve čtyřech měsících jsem bohužel dopustila, aby ho napadl a ošklivě pokousal cizí pes. Zranění nebylo vážné, ale velmi bolestivé a krvavé - pes totiž prokousl Báďovi důvěřivě vyplazený jazyk. No a bylo zaděláno na problémy, aniž bych to tušila. Bohužel jako spousta jiných lidí jsem žila v domnění, že labrador je přeci pes pro začátečníky a jako takový je automaticky hodný, poslušný a bezproblémový. V šesti měsících mi začal napadat cizí psy, nejraději chlupaté - nápadně připomínající psího útočníka. A já tomu nevěnovala pozornost!!!! Ono to přeci vypadalo u štěňátka tak nevinně! Zatím Bad vyrostl a dospěl - byl z něj typický výstavní labrador mohutného zevnějšku, ale krátkých nohou. S poslušností to nebyla žádná sláva a s pracovitostí už vůbec ne, vždycky to vymyslel tak, aby mi vyhověl, ale zároveň se u toho co nejméně namáhal. Když mu byly dva roky, otěhotněla jsem. Asi ve třetím měsíci těhotenství mě na vodítku po břiše protáhl blátem v zuřivém útoku na ovčouna. To byl den, kdy mi konečně došla trpělivost a já se rozhodla něco s tím dělat! Chtěla jsem přeci chodit na procházky se psem i s kočárem současně a nechtěla jsem se u toho nervovat, kde se objeví jaký pes vhodný k sežrání. Rozhodla jsem se vyhnat čerta ďáblem a přihlásila jsem se na místní cvičiště. Začátky byly skutečně krušné - pro nás pro oba! Nicméně se nám opravdu podařilo docílit toho, že mi pes přestal utíkat za jinými hafany a přestal je bezdůvodně napadat. Ale práce na cvičáku Báďu nebavila, poslušnost měl pomalou a laxní, stopy flinkal a jediné v čem vynikal, bylo překonávání překážek. Svojí mrštností při prapodivné stavbě těla překvapoval mě i celé okolí. Vysloveně si zamiloval překonávání áčka, vždy, když jsem mu za odměnu hodila míček, ještě si k tomu sám dobrovolně přeběhl áčko...

Léta šla a já opravdu chodila na vycházky jak s kočárem, tak se psem a to bez nervozitou staženého žaludku.... Když byly Badovi čtyři roky, dostala se i k nám novinka jménem agility. Tenhle sport mě ihned zaujal a rozhodla jsem se, že ho s Báďou zkusím. Překážky se postavily na zahradě z čeho se dalo a začali jsme. No a světe div se, Bada to opravdu bavilo! Byla to opravdu první věc, kterou jsem s ním zkusila (a že jich bylo) a která ho opravdu zaujala. Samozřejmě, že by v životě neskočil překážku kategorie "L" a tak skákal média. Samozřejmě, že nebyl kdoví jak rychlý a na parkuru rozhodně nepřipomínal borderku , ale bavilo ho to a hlavně nechyboval! Když mu bylo sedm let, nechala jsem se vyhecovat a přihlásila jsem se s ním na první neoficiální závody. Byl to Apple cup v Mladé Boleslavi na podzim roku 2007. Jela jsem tam s jednoduchým cílem - nebýt poslední. Když jsme nastoupili k prvnímu běhu v kategorii "M", ozýval se v obecenstvu šum a mumlání, zaslechla jsem jen slova "jéžiši co to je?", dál jsem raději nevnímala... Bad zaběhl svůj tradiční běh, pomalu, ale jistě, bez chyb, jen u áčka jsem mu utekla trochu víc a tak jsme měli jedno odmítnutí, jinak čistý běh. Byla jsem na závodech jen tak mimochodem, jela jsem tam hlavně jako doprovod mojí maminky, která se se svými pejsky účastnila svých prvních závodů a tak jsem sledovala hlavně jí. Vůbec jsem tedy neviděla jak běhala naše konkurence a nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem si šla číst výsledkovou listinu našeho prvního běhu. Se sebedůvěrou sobě vlastní jsem jí začala číst odzadu, když jsem byla asi u pátého místa, napadlo mě, že nás asi diskvalifikovali, když tam vůbec nejsme. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem nás našla na druhém!!!!! místě! Bylo to naprosto neuvěřitelné, pořadatelé sice pak ještě výsledky přepočítali kvůli nějaké chybě a to nás odsunulo na třetí místo, i tak se tomu ale nechtělo věřit! Moje pohodová nálada byla samozřejmě ta tam a nastoupily nervíky, které mi říkaly, že nesmím zkazit druhý běh! Druhým během byl jumping a Bad ho běžel excelentně, rychle a bez chyby. Výsledkem bylo šesté místo. Netrpělivě jsme čekali na celkový součet a........ štěstí je zkrátka občas unavené a pro tentokrát si sedlo na jednu praštěnou holku a tlustého neforemného labradora, kterému se od malička všichni smáli! V celkovém součtu jsme skončili na neuvěřitelném třetím!!! místě. Jako sen mi připadalo vyhlašování výsledků a náš nástup na "bednu". Úplně každému bych přála ten pocit zadostiučinění, které jsem měla za to své ošklivé psí káčátko, když nám nakonec tleskali lidé, kteří se na začátku vůbec podivovali nad naším startem. Já vím, že to byla náhoda, že se ten den ostatním pejskům prostě nedařilo a že na oficiálních závodech bychom si nejspíš jen uřízli pořádnou ostudu, ale.... byl to nejkrásnější den v mém kynologickém životě a za svého pejska jsem za něj opravdu vděčná! Dnes je Badovi devět let, je to pohodový medvídek, který už má rád svůj klid. Pořád běháme rekreačně agility, jen jsme přešli do kategorie "S", vynechali jsme některé pohybově náročné překážky a na žádných závodech nás už nejspíš nepotkáte, ale pevně věřím že nás oba čeká ještě spousta úžasných zážitků! V roce 2007 k Badovi přibyla labradoří fenka Lucky. Nejkrásnější fenka z vrhu, velmi nadějná i po pracovní stránce. V roce jí lékaři odhalili dysplazii obou loktů nejvyššího stupně 3. Prodělala tři ortopedické operace a stálo to rok bolestivého života jak nás, tak především jí. V současné době je schopna bezbolestného pohybu, ale naše veškeré výstavní a chovatelské ambice jsou samozřejmě definitivně pryč. Copak asi dokážu s Lucky? Zatím máme složené zkoušky vloh v I. ceně a jako třetí v pořadí...... :-)






© Petra Pešková 2014